Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak jsme se jí přece dočkali. Rebelie rebelů, která se bůhvíproč jmenuje tak, jak se jmenuje, která se pod tíhou dvou „navolňovacích“ ípíček v jednu chvíli zdála být téměř v nedohlednu, a která má potvrdit všechen ten humbuk, který se okolo překopaného CITRONu od loňského léta děje. Anebo, zkráceně, „Rebelie rebelů“, alba, na které se jen tak nezapomíná.
Je to věru tak a myslím, že je to pro domácího heavymetalového fanouška skvělá zpráva. Po vesměs pozitivních dojmech z obou zmíněných EP („Rebelie Vol. 1“ a „Rebelie Vol. 2“), které vyvolávaly obavy snad jen z toho, zda i na slibované album samotné zbude dostatek svěžího autorského materiálu, dokázali Radim Pařízek a Láďa Křížek, ti dva titáni českého těžkého kovu, že jejich spolupráce je z kategorií těch výjimečných. A tak tu po „Radegastovi“ a částečně i „Vypusťte psy!“ máme v jejich podání další album, které CITRON znovu detailně vykresluje v pozici přijímajících pomyslné (a pokorné) audience v trůnním sále domácí svatyně heavy metalu.
Jakoby onen duch kapely z období natáčení „Radegasta“, jímž se Radim Pařízek zaklínal v rozhovorech k loňskému reunionu, do kapely skutečně vstoupil, lhostejno, že už u toho není ani Jarda Bartoň, Václav Vlasák ani Jindra Kvita. Jakoby se dávná spolupráce z legendárního alba vrátila jako dobří holubi a usedla na roh hojnosti sochy slovanského boha slunce, hojnosti a úrody, aby CITRONu znovu ukázala tu nejsprávnější cestu.
Důsledkem toho je album doslova napěchované skvělým melodickým heavy metalem, nepostrádajícím nic z toho, proč se železo má kout, dokud je žhavé. Po nezbytném „Intru“ to naplno rozvíjí hned titulní „Rebelie Rebelů“, ocelová šleha s řádným odpichem a velitelským tónem, za níž následuje celý zbytek alba, stojící v pozoru v zarovnaném zástupu, připraven předat vám jen to nejlepší, jako na slavnostní vojenské přehlídce. A vskutku, na albu proto nenajdete jediné hudebně slabé místo. Jiskří a bublá adrenalinovými zážitky („Kain a Ábel“, „Jednou“, „V řetězech spoutaní“), klokotá a vibruje pozitivními emocemi, schovanými do pořádné metalové kytary („Píseň ztracených“, „Na křídlech andělů“, „Hodina dvanáctá“) anebo vás prostě a jednoduše baví tím, jak rozvíjí drobný nápad, jenž se zprvu nezdá být ničím zásadním, ale vyroste z něj pravá heavymetalová skladba jako víno („C´mon“, „KarmaGetOn“, „Supi se slétají“ a Tanjina „Má zpověď“). A i když v jednom případě nejde úplně o ten nejsprávnější těžký kov (balada „Schoulená“), má to i tak ten správný tah na bránu, podle kterého jednoduše poznáte, že se dotyčná skladba opravdu povedla.
Obě ústřední postavy to prostě mají v krvi (a obzvlášť Radim Pařízek se znovu ukázal jako pan skladatel), takže těch několik drobných výtek, které by k „Rebelii rebelů“ člověk mohl mít (jakože Láďa Křížek občas ječí asi víc než je zdrávo nebo místy trochu krkolomné texty /„... v chybách pot své slzy roní“/), nechávám stranou jako úlitbu kovovým bohům, kteří tentokráte kapele doopravdy popřáli, a skutečně si spolu s ní užívám. A nejen alba samotného, ale rovněž i faktu, že na něm CITRON potvrdil své výsostné postavení na české hudební scéně, kde opět působí jako nekonečná studnice skvělých nápadů, při kterých člověku nezbývá, než si jen znovu a znovu v duchu opakovat základní metalové desatero a nechat se opájet jeho působivostí v praxi.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.